Pařížská dohoda ve finančním sektoru – nové nařízení EU

SFDR bude dále konkretizováno prováděcím nařízením (tzv. „RTS“), jehož finální znění vypracované Evropskými orgány dohledu (EBA, EIOPA a ESMA) již bylo zveřejněno; nyní se čeká na jeho schválení Evropskou komisí, přičemž se očekává, že nabude účinnosti 1. 1. 2022. Do té doby platí pouze obecné nařízení SFDR, tudíž finanční instituce či finanční poradci mají větší prostor pro to, jakým způsobem plnit požadavky SFDR (RTS je v tomto směru vysoce specifické a nedává účastníkům trhu moc možností pro vlastní uvážení, jak příslušné informační povinnosti plnit).

Předmětem tohoto krátkého příspěvku není kompletní výčet povinností vyplývajících z této nové legislativy ale pouze základní seznámení čtenáře s obecnými požadavky nařízení SFDR a souvisejících prováděcích předpisů.

Tak tedy, SFDR klade požadavky jak na finanční instituce[1], tak na finanční poradce, tedy zprostředkovatele těchto finančních produktů.

Finanční instituce plní tyto informační povinnosti:

1. Obecná informace na webových stránkách o svých politikách začleňování rizik týkajících se udržitelnosti do svých procesů investičního rozhodování, včetně toho, jak jsou tato rizika začleněna do zásad odměňování[2].
2. Informace na webových stránkách o tom, jakým způsobem zohledňují hlavní nepříznivé dopady týkající se udržitelnosti při svém investičním rozhodování na úrovni subjektu; pokud tak nečiní, jasné informace, kdy tak začnou činit[3]. Ve vztahu k produktům, které finanční instituce uvádí na trh a při kterých se tyto hlavní nepříznivé dopady zohledňují, doplnit tuto informaci do 30. 6. 2022 do svých předsmluvních informací poskytovaných vedle bodu 3. včetně odůvodnění, jak produkt tyto nepříznivé dopady reflektuje, včetně prohlášení, že informace o hlavních nepříznivých dopadech produktu jsou uvedeny v informacích podle čl. 11 SFDR.
3. Předsmluvní informace (poskytované spolu s ostatní sektorovou předsmluvní dokumentací) o způsobu, jakým jsou rizika týkající se udržitelnosti začleňována do jejich investičních rozhodnutí a výsledků posouzení pravděpodobných dopadů rizik týkajících se udržitelnosti na návratnost finančních produktů[4].

Pokud finanční instituce uvádí na trh též produkty podle čl. 8 či 9 SFDR (popis viz níže), poskytuje finanční instituce též informace o těchto produktech, a to následovně:

4. Předsmluvní informace podle bodu 3 výše doplní o:
   1. U produktu podle čl. 8 SFDR informace o tom, jak jsou enviromentální či sociální vlastnosti prostřednictvím daného produktu dodržovány, a pokud byl jako referenční hodnota určen index, informace o tom, zda a jak je dosahováno souladu mezi tímto indexem a uvedenými vlastnostmi.
   2. U produktu podle čl. 9 SFDR informace o tom, jak je index sloužící ke sledování, jestli investice naplňuje cíle udržitelných investic, uveden do souladu s tímto cílem, a vysvětlení, jak se tento index liší od širokého tržního indexu; pokud takový index určen nebyl, informace o tom, jak jinak se sleduje a zjišťuje, jestli je vůbec daná investice udržitelná.
5. Na svojí webovou stránku zveřejní vedle předsmluvních informacích dle předešlého bodu informace výše rozšířené o popis metodik a postupů, jak se zjišťuje, že investice dané cíle dodržuje, limitů v dostupných datech, opatřeních mitigujících rizika, které z těchto limitů plynou atd[5].
6. Poskytne svým klientům pravidelnou písemnou zprávu v podstatě o tom, jak se investici daří splňovat cíle, které si produkt stanovil[6].

Produkty podle čl. 8 SFDR jsou produkty, které mají za cíl prosazovat vlastnosti ESG[7] investic, kdežto produkty podle čl. 9 už musí sledovat cíl udržitelných investic a zpravidla musí mít stanovený i index (referenční hodnotu), podle kterého kontrolují, jak se tento cíl při investování naplňuje. Rozdělení pojmů je důležité kvůli tomu, že SFDR i RTS ke každému z těchto typů produktů stanoví jinou sadu informací, které musí finanční instituce zveřejňovat.

Finanční poradci mají povinnosti mírně odlišné (jednodušší), a to s ohledem na jejich poradenskou činnost při výběru produktů, nikoliv činnost související se samotným uváděním finančních produktů na trh. Finanční poradci mají povinnosti tyto:

1. Na svých webových stránkách zveřejní informace o svých politikách začleňování rizik týkajících se udržitelnosti do svého investičního nebo pojišťovacího poradenství, včetně toho, jak jsou tato rizika začleněna do zásad odměňování[8].
2. Na webových stránkách zveřejní informace o tom, jakým způsobem zohledňují hlavní nepříznivé dopady týkající se udržitelnosti při své poradenské činnosti; pokud tak nečiní, jasné informace, kdy tak začnou činit[9].
3. Předsmluvní informace o způsobu, jakým jsou rizika týkající se udržitelnosti začleňována do jejich finančního poradenství a výsledků posouzení pravděpodobných dopadů rizik týkajících se udržitelnosti na návratnost finančních produktů[10].

Všechny tyto informace musí finanční instituce i poradci mít na svých webových stránkách i v předsmluvních dokumentech průběžně aktualizované a veškeré změny vždy vysvětlit.[11]

Je třeba doplnit, že SFDR se vůbec nevztahuje na zprostředkovatele pojištění ani na investiční podniky poskytující investiční poradenství, pokud zaměstnávají méně než tři osoby (lze interpretovat jako zprostředkovatele se sítí méně než tří osob), ledaže se členský stát rozhodne (prostřednictvím zákona), že se SFDR aplikuje i na ně[12].

Vedle této legislativy týkající se zveřejňování informací byly již zahájeny práce na novelizaci sektorových právních předpisů tak, aby finanční instituce i poradci měli vedle informačních povinností také vlastní „meritorní“ povinnosti související s dopadem investic na faktory udržitelnosti. V této souvislosti např. probíhají diskuse nad novelizací prováděcích nařízení ke směrnici o distribuci pojištění, tzv. nařízení IBIPs a POG, a to zejm. ve smyslu povinnosti provádět analýzu zákazníkových potřeb i s ohledem na jeho vlastnosti a zájmy v oblasti udržitelnosti a souvisejících produktových povinností tvůrců a distributorů produktu.

Jak je vidět, Evropská komise se aktivně snaží docílit, aby EU přispěla svým dílem k docílení záměrů Pařížské dohody. V tomto ohledu lze nařízení hodnotit kladně. Je zřejmé, že tím, že finanční trh začne zveřejňovat informace o dopadech své činnosti na životní prostředí, začne se o tuto oblast zajímat širší okruh lidí, než pouze několik environmentálně zaměřených organizací či jednotek osob, což je rozhodně pozitivní. Na druhou stranu negativně hodnotíme složitost textu nařízení, příp. extrémní zaměření na detail ve smyslu aktuálního návrhu RTS, zejména s ohledem na to, že se jedná o zcela novou právní oblast, se kterou se účastníci finančního trhu nemuseli nikdy potkat. Proto bude zajímavé sledovat, jak se dohledové orgány samotné s touto problematikou vypořádají a lze doufat, že budou v prvních několika letech existence této legislativy spíše pomáhat účastníkům finančních trhů konstruktivně hledat řešení a způsoby, jak požadavky nařízení plnit, než je přísně sankcionovat za jejich porušování.

Mgr. Filip Glézl, advokát

Magdaléna Kráľová, právní praktikantka