Individualismus versus personalismus

Moderní evropské společnosti možná nesužuje nebezpečí kolektivismu a totalitarismu, ale nelze popřít, že lze vnímat jiná závažná rizika jako například individualismus zaměřený na sebe sama a na zisk bez ohledu na okolí. Etický rozměr se v současné vyspělé společnosti pomalu ale jistě vytrácí a určitě to není v pořádku. Každému, komu záleží na osudu civilizace, to samozřejmě není lhostejné. Odpovědí a řešením problému může být filozofický směr personalismus. Jedná se vlastně o filozofický směr, jehož původ můžeme sledovat do 19. Století.
Konzumní luxus
Tehdy se ukázala poprvé potřeba bránit člověka proti individualismu a dalším totalitarismům. Personalismus podporuje rozvoj lidskosti. Zakladatelé tohoto směru jsou B. P. Browne a M. W. Calkins. Mezi představitele personalistického směru patřili především studenti fenomenologického filozofa a profesora Edmunda Husserla. Jedná se například o Maxe Schelera, Edith Stein, Romana Ingardena a do určité míry také Jana Patočku.
Od německého personalismu, který stojí na vztahu člověka k Bohu, se trochu liší francouzský personalismus, který je více intelektuálním hnutím, které ovšem taktéž odmítá extrémní individualismus. Odmítá tendence existencionalismu. Ruku v ruce s personalismem jde také filosofie dialogu, mezi jejíž představitele patří například Martin Buber, Emanuel Levinas, Franz Rosenzweig.
K poválečným osobám personalismu patří například Romano Guardini nebo Karol Wojtyla.
Bysty starověkých filozofů
Zkusme si shrnout základní myšlenky personalismu. Jedná se tedy o směr, který zaměřený nábožensky, zároveň osobnost jednotlivce považuje za nejvyšší hodnotu, ovšem na rozdíl od individualismu to není v duchu, že vše je dovoleno, naopak jedinečnost osobnosti zavazuje k mravnímu konání. Sleduje vzájemné vztahy s lidmi ve společnosti a klade důraz na zachovávání lidské důstojnosti za každou cenu. Vychází z humanismu a staví se proti individualismu a totalitarismu.

Recommended Reading