Dělení společnosti

Myslím si, že tento problém má své kořeny v historii, stačí jen pár let zpět. Za socialismu bylo neobvyklé, aby v ČR žili Romové, či Ukrajinci. Za druhé světové války probíhaly holocausty, ještě předtím byly rozdělováni lidé podle jejich předků, zda jsou urození anebo jestli mohou bez poplatků církvi spokojeně žít.
malý chlapeček
Vždy byl nastaven standard, podle kterého mají lidé vypadat. Nejhorší na tom je, že vždy byly tyto představy dodržovány. Nacisté měli představu jasnou, židé vysoké šance na poklidný život opravdu neměli, spíše naopak. Světlovlasí s modrými oči tvořili tu vrstvu, která by ještě byla hodna poněmčení a která by mohla „takřka“ spokojeně žít v jiných rodinách.
Pokud dnes na ulici potkáte třeba negroidního člověka, také se na něj podíváte, někteří dokonce budou říkat narážky různého typu na jeho vzhled a původ. Otázka je ale, proč to děláme. Je pravda, že posměšky ohledně lidí v naší společnosti pomalu ale jistě ustupují, ale jestli se jich někdy zbavíme, to opravdu nedokážu tvrdit. Předsudky tu jsou a stále nejspíše budou.
lidé různé rasy
Když si vezmeme rozlišování lidí v rámci státu, docela pokročilí v Evropě jsme. Nedělíme naše obyvatele na ty „lepší a horší“. S takovým jevem se setkáváme spíše v Asii, dokonce i v Africe. V Indii stále fungují kasty, i přes to, že je už 21. století. Jejich kastovní systém rozděluje Indy do čtyř varen, první a nejvyšší se nazývají Brahmáni. Ti, kteří mají světskou moc, se nazývají Kšátrijové, Vaišjové jsou obchodníci a statkáři a nejhůře jsou na tom Šúdrové, ti chovají dobytek, jedná se o zemědělce. Je až k neuvěření, že i v moderních letech, se nemůžou lidé z jiných kast třeba vdávat a ženit. V Afrických zemích dochází k podobným případům, ale spíše v Subsaharské Africe. Konstatovat můžeme, že členění lidí do vrstev určitě souvisí s vírou a každý věří něčemu jinému.

Individualismus versus personalismus

Moderní evropské společnosti možná nesužuje nebezpečí kolektivismu a totalitarismu, ale nelze popřít, že lze vnímat jiná závažná rizika jako například individualismus zaměřený na sebe sama a na zisk bez ohledu na okolí. Etický rozměr se v současné vyspělé společnosti pomalu ale jistě vytrácí a určitě to není v pořádku. Každému, komu záleží na osudu civilizace, to samozřejmě není lhostejné. Odpovědí a řešením problému může být filozofický směr personalismus. Jedná se vlastně o filozofický směr, jehož původ můžeme sledovat do 19. Století.
Konzumní luxus
Tehdy se ukázala poprvé potřeba bránit člověka proti individualismu a dalším totalitarismům. Personalismus podporuje rozvoj lidskosti. Zakladatelé tohoto směru jsou B. P. Browne a M. W. Calkins. Mezi představitele personalistického směru patřili především studenti fenomenologického filozofa a profesora Edmunda Husserla. Jedná se například o Maxe Schelera, Edith Stein, Romana Ingardena a do určité míry také Jana Patočku.
Od německého personalismu, který stojí na vztahu člověka k Bohu, se trochu liší francouzský personalismus, který je více intelektuálním hnutím, které ovšem taktéž odmítá extrémní individualismus. Odmítá tendence existencionalismu. Ruku v ruce s personalismem jde také filosofie dialogu, mezi jejíž představitele patří například Martin Buber, Emanuel Levinas, Franz Rosenzweig.
K poválečným osobám personalismu patří například Romano Guardini nebo Karol Wojtyla.
Bysty starověkých filozofů
Zkusme si shrnout základní myšlenky personalismu. Jedná se tedy o směr, který zaměřený nábožensky, zároveň osobnost jednotlivce považuje za nejvyšší hodnotu, ovšem na rozdíl od individualismu to není v duchu, že vše je dovoleno, naopak jedinečnost osobnosti zavazuje k mravnímu konání. Sleduje vzájemné vztahy s lidmi ve společnosti a klade důraz na zachovávání lidské důstojnosti za každou cenu. Vychází z humanismu a staví se proti individualismu a totalitarismu.